Má léta s Jaroslavem
Vzpomínka první: Úvodní setkání zájemců o pětiletý psychoterapeutický výcvik v komunitě BIG SUR S1 začátkem devadesátých let. Podvečer, posluchárna Psychiatrické kliniky. Jaroslav cosi vypráví. Ptám se: "Pane docente, bude ten výcvik akreditován nějakou institucí? Abych nevyhodil peníze a pak to nikdo neuznával.." Jaroslav přišel těsně k mému stolu a zetal se: "Jak se jmenujete?" Po pravdě jsem odpověděl:"Robert Stuchlík". Zahřímal odpověď: "Roberte, to je riziko!! To je vaše riziko! Jak s ním naložíte?" Naložil jsem s ním tak, že jsem vstoupil do výcviku a byla to nejlepší léta mého dosavadního života.
Vzpomínka druhá: Je pošmourné ráno, vylézáme z chatiček, prokřehlí chladem, rozlámaní z dřevěných paland. Na zahradě vidím Jaroslava, jak v plavkách procvičuje tělo, brouzdá se bos rosou a aby toho nebylo málo, tak s potěšením sprchuje své osmdesátileté tělo studenou vodou v prostřed zahrady. Nezdolnost, síla a energie. Stejnou nezdolnost projevil Jaroslav, když ke stáru přestával vidět. Nemohl číst, studovat. Partnerka, paní Maťová, mu denně nahlas četla 15 stránek textu. Říkal: "Jde to s těžka, ale jde to. Když máte rytmus a výdrž, tak to jde a postupně to přečteme. Týdně to je 105 stran textu." Rytmus a výdrž-klíčová slova. A pak taky globální součty.
Vzpomínka třetí: Byl jsem mládenec plný pochybností, nejistot, strachů a obav. Dodnes nejsou tato témata úplně zacelená. Pochyboval jsem vždy a o všem. V uších mi rezonují Jaroslavova slova: "Zpochybnit se dá všechno! Ale je v tom strašně jedu. Pro tebe, vnitřního jedu, kterej tě otravuje."
Nemůžu nevzpomenout Jaroslava jako ohnivého bouřliváka, když se hněval. Jedno ze soustředění probíhalo v areálu ženské protialkoholní léčebny v Lojovicích u Prahy. A kdosi z frekventantů do léčebny přes přísný zákaz vnesl láhev vína. Láhev se našla na zahradě a nespravedlivě byla obviněna jedna z pacientek. Hrozilo jí nespravedlivé propuštění léčby za porušení léčebného režimu. Když se Jaroslav dozvěděl, že víno jsme do léčebny propašovali my, frekventanti výcviku, šíleně se rozzuřil. Zrudnul, zbrunátněl, křičel. Zajímavé je, že i když se hodně zlobil, tak vyslovoval velmi zřetelně a pečlivě. A každé slovo se citelně zařezávalo. Oči měl jako špendlíky. Nebylo radno ho vytočit!
Přesto, že už se nemůžu zaskočit poradit k Apollináři za Jaroslavem, tak nejde, aby ve mě někde nezůstal. Často jsem s ním nesouhlasil. Přesto jeho přesnost, řádnost, struktura a hlavně životní síla mi jsou velkou inspirací.
A moc mě pobavilo, když na Seznamu museli pod Jaroslavovým nekrologem zrušit diskusi a diskusní příspěvky. Prý mnoho příspěvků porušovalo pravidla serveru. S tím by mohl být Jaroslav maximálně spokojený. Chtěl budit odezvu. Asi radši pozitivní, ale nevyhýbal se ani té negativní. Protože je lepší alespoň negativní postoj, než žádný. A tak si myslím, že Blíženec Jaroslav může být zcela spokojený. V devadesáti vzbudit takovou vlnu, že největší server v zemi musí zrušit diskusi, to se může povést jen skutečné osobnosti.
Pro jistotu ani já pod tímto článkem nebudu připouštět diskusi :-)
28/11/2007